Malířská dráha Ot Hamilla je zahalena spoustou tajemství. Ani on sám neposkytl více informací kdy, kde a jak se začal věnovat malování obrazů. Snad jeho obdiv k impresionistům, kubistům, naivním malířům či specificky k van Goghovi, Gauguinovi, Monetovi, Picassovi a dalším vzbudilo touhu vytvořit něco, co by se líbilo lidem a zároveň bylo přístupnější. Tedy prostě to, co by milovníky umění mohlo oslovit a líbit se. Nezáleží mu na hodnocení odborníků či pseudoodborníků, cílem je zaujmout a vzbudit potěšení, radost, nadšení těch lidí, kteří se cítí a jedou na stejné vlně.

Tak se stalo, že se náš malíř věnoval a věnuje a doufejme i nadále bude věnovat – abychom tak spolu s básníkem řekli - všem krásám světa. Tu nachází všude kolem sebe, ale především je unesen ženskou krásou. V jeho díle nacházíme motivy, které oslovují každého z nás – cosi prostředí, ve kterém žijeme, ale především do něj zasazenou ženskou krásu ve všech podobách a náladách. To se týká země původu zobrazující motiv, životní situace, která může být jakkoli radostná či smutná, lehká i těžká. Vždy nacházíme něco tajemného či naopak zcela otevřeného, co přitahuje naši pozornost. Prostě motivy, které se líbí, vyvolávají představy něčeho budoucího, lákavého, krásného.

Technika malířovy malby bezpochyby vyvěrá z jeho vnitřních pocitů, nachází estetické vyjádření momentu, nálady, prožitku. Cílem je vyvolat emoce, touhu, vztah – tedy cosi, co se skrývá v pokračování zobrazené skutečnosti, události. Ač je zachycen okamžik, divák vnímá hlubokost prožitku, očekává další událost, která nutně následuje. Barevnost obrazů evokuje řadu pocitů, které vyvolávají zvědavost, vzrušení, naději. Symbolika ženské postavy toto umocňuje. Malířovi se jedná o zobrazení přirozené krásy až do úplného maxima.